Facebook
Twitter
YoutubeY POR QUÉ JOHN CAGE? / Jorge Dutor and Guillem Mont de Palol (ES)
Zahraniční host
délka představení: 50 min
zvuková smršť, při které praská jazyk– představení o různých podobách řeči
jazykově bezbariérové
hrají: Jorge Dutor, Guillem Mont de Palol
choreografie a autorství: Jorge Dutor, Guillem Mont de Palol
produkce: Antic Teatre / Adriantic, Barcelona
choreografie a autorství: Jorge Dutor, Guillem Mont de Palol
produkce: Antic Teatre / Adriantic, Barcelona
BREAK A LEG, SHAKE A LEG, BAKE A LEG, BAKE AN EGG, TAKE A LEG, PEG A LAKE, LEAP IN A LAKE, LEAP IN BED , LEAP AHEAD, HEAD FOR A BREAK, MAKE A MATE, TAKE A BITE, BITE A MATE, BITE MY FACE, MAKE A BREAK, TAKE A BREAK, TAKE A NAP!
Svěží a vtipné představení dvou španělských performerů funguje jako úžasný stroj času, jako elixír mládí: přenese vás do doby dětství, kdy pro vás byla řeč spíše kakofonií zvuků, nekonečně svobodným prostorem, který není svázán nějakými definitivními významy nebo logikou. Y POR QUÉ JOHN CAGE? v tomto smyslu přistupuje k jazyku velmi bezprostředně až infantilně. Naučí vás mluvit – mluvit jinak, přestože svým vlastním jazykem.
Podobné je to, když sedí člověk na jedné z prvních lekcí cizího jazyka: řeč vystupuje mimo sféru sdělení a stává se spíše zpěvem, bubnováním hlasivek o vzduch, které dráždí, hladí nebo irituje sluch, rezonuje mezi kostmi lebečními. A pak v něm rozpoznává první slova, skládá je za sebe, a protože některá zní podobně, častokrát je zamění. Občas tak jde vařit čas nebo měřit čaj.
Přestože si představení s jazykem hraje, zároveň si od něj udržuje uctivý odstup. Herci opakují svoje výpovědi, nemůžou se vyjádřit, mluví o mluvení, reflektují jazyk jazykem. Jako by byli příliš paralyzováni jazykovou strukturou a musejí si pomáhat mimikou, gestikulací, pohyby celého těla, tak, aby vůbec dokázali něco říct, něco více či méně smysluplného.
Experimentální forma této performance umně navazuje na výdobytky fyzického a neverbálního divadla, které propojuje s verbální složkou, respektive fyzická složka je zde transponována do mluvené řeči, lokalizována v hlasivkách a zvuku, které z nich vychází. Další pohyby těla řeč často pouze ilustrují, přestože výběr způsobů jak něco řekneme, může řečené velmi zkreslit.
Performance jako by aspirovala na to být empirickým dokladem jedné z evoluční teorií tvrdících, že se řeč vyvinula z hrdelních skřeků. Není důležité, co říkáme ani jak to říkáme, ale že něco říkáme a říkáme a říkáme…Síle řeči nelze uniknout. Máme jí zakódovanou v naší DNA. Rodíme se, abychom mluvili.
www.anticteatre.com
Svěží a vtipné představení dvou španělských performerů funguje jako úžasný stroj času, jako elixír mládí: přenese vás do doby dětství, kdy pro vás byla řeč spíše kakofonií zvuků, nekonečně svobodným prostorem, který není svázán nějakými definitivními významy nebo logikou. Y POR QUÉ JOHN CAGE? v tomto smyslu přistupuje k jazyku velmi bezprostředně až infantilně. Naučí vás mluvit – mluvit jinak, přestože svým vlastním jazykem.
Podobné je to, když sedí člověk na jedné z prvních lekcí cizího jazyka: řeč vystupuje mimo sféru sdělení a stává se spíše zpěvem, bubnováním hlasivek o vzduch, které dráždí, hladí nebo irituje sluch, rezonuje mezi kostmi lebečními. A pak v něm rozpoznává první slova, skládá je za sebe, a protože některá zní podobně, častokrát je zamění. Občas tak jde vařit čas nebo měřit čaj.
Přestože si představení s jazykem hraje, zároveň si od něj udržuje uctivý odstup. Herci opakují svoje výpovědi, nemůžou se vyjádřit, mluví o mluvení, reflektují jazyk jazykem. Jako by byli příliš paralyzováni jazykovou strukturou a musejí si pomáhat mimikou, gestikulací, pohyby celého těla, tak, aby vůbec dokázali něco říct, něco více či méně smysluplného.
Experimentální forma této performance umně navazuje na výdobytky fyzického a neverbálního divadla, které propojuje s verbální složkou, respektive fyzická složka je zde transponována do mluvené řeči, lokalizována v hlasivkách a zvuku, které z nich vychází. Další pohyby těla řeč často pouze ilustrují, přestože výběr způsobů jak něco řekneme, může řečené velmi zkreslit.
Performance jako by aspirovala na to být empirickým dokladem jedné z evoluční teorií tvrdících, že se řeč vyvinula z hrdelních skřeků. Není důležité, co říkáme ani jak to říkáme, ale že něco říkáme a říkáme a říkáme…Síle řeči nelze uniknout. Máme jí zakódovanou v naší DNA. Rodíme se, abychom mluvili.
www.anticteatre.com
Představení vzniklo za podpory: La Porta Barcelona a A ras de suelo, Las Palmas de Gran Canaria
