MAD-ÂME

Představení Sumako Koseki proběhne v rámci tématického japonského večera, jehož součástí bude i tradiční japonská hudba (Sato Kenya na šamisen, Vlastislav Matoušek na shaku hachi) a jídlo (restaurace Miyabi). Po představení následuje neformální večírek k ukončení sezóny, na který jste srdečně zváni.

Butó je cesta, poslouchání ticha, odkrývání hlubin paměti. Prostor, v němž tělo ožívá svou vlastní řečí. Butó pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, vztahy mikrokosmu a makrokosmu. Sumako KOSEKI sama o svém představení říká, že „musí divákovi poskytnout stejný úžas, jaký prožíváme v dětství, když poprvé vidíme moře, cirkus nebo představení kouzelníka“

Mad-âme je svým způsobem hra se slovy “mad” a “âme”. Mad je anglicky duševně chorý, šílený a âme je ve francoužštině duše, duch. Samozřejmě, že slovo “Madame” v nás vzbuzuje představu elegantní dámy. Sumako ztělesňuje v Mad-âme, tento archetyp ženy. Za svým aristokratickým zevnějškem ale skrývá zvíře. Objevíme množství jejích transformací. Žena bez omezení věkem či pohlavím, jejíž surrealistické proměny nás přenesou do jejího magického světa, strukturovaného jako sen bez logiky, probudí naši hlubokou touhu i strach.

Tanečnice a choreografka Sumako Koseki po absolvování filozofie na Tokijské univerzitě studovala divadlo pod vedením Tadašiho Suzukiho a tanec butó jako žačka Isso Miura. V roce 1980 založila ve Francii vlastní taneční skupinu. Pracuje a žije střídavě v Evropě a Japonsku, spolupracuje jako choreografka s řadou významných divadelních režisérů. Díky spolupráci s o.p.s. Prameni pravidelně hostuje a vede semináře tance butó i v ČR. Její osobitý styl je ovlivněný spoluprací s Grotowským a s Barbou. Svým tancem probouzí archetypální a šamanské vzpomínky diváků.

\"Myslím, že butó může být pochopeno kýmkoli. Ale mnoho lidí jej chápe špatně – jako něco exotického, esoterického. Pro mě je butó ve skutečnosti cestou k pochopení, proč lidé tančí. Prožíváme svůj život, aniž bychom se dotkli hlubokých archetypů paměti našich předků. Ale vždy byly všude na světě příležitosti, jako fiesty, masopusty, a jiné momenty kdy člověk vybočí z každodenního života a udělá něco zvláštního pro to, aby se dotkl této paměti předků. Protože jsme spojeni, protože naši rodiče jsou potomky svých rodičů a ti zase jejich rodičů... jsme spojeni s pamětí našich předků. Je tedy normální ji oslavovat. A pokud to neděláme, pokud žijeme pouze v racionálním světě, tak nemáme příležitost se této části dotknout.\"
Sumako Koseki, Taneční aktuality, duben 2007