Novinky

HALKA TŘEŠŇÁKOVÁ: K VLASTENECTVÍ CÍTÍM ODPOR

01.08. 2014

Rozhovor Jany Bohutínské s Halkou Třešňákovou nejen o projektu Identity.Move! a identitě pro web Taneční zóny.

Umělcům a teoretikům v oblasti tance a performing art chybí výzkum. Život od grantu ke grantu všechny tlačí k hotovým inscenacím. A pro rozvoj tvorby i teoretického myšlení je třeba možnost zkoumat.

To je jeden z motivů vzniku rozsáhlého projektu Identity.Move!, mezinárodní platformy pro teoretický a umělecký výzkum v oblasti současného tance a souvisejících umění. Vytvořilo ji čtrnáct evropských zemí: Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Německo, Řecko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko a Slovinsko. Projekt podpořený z programu Culture Evropské unie koordinuje Goethe-Institut ve Varšavě ve spolupráci s Centrem kultury v Lublinu, pražským občanským sdružením Motus a Státní taneční školou v Aténách. Pod hlavničkou projektu budou od letošního června do října probíhat umělecké výzkumné laboratoře, kterých se zúčastní celkem 24 umělkyň a umělců. Mezi nimi jsou tanečníci a choreografové, performeři, architekti, teoretici, kritici, videoartisté... Česko zastupuje Halka Třešňáková a v projektu je také Petra Tejnorová, se kterou se rozhodl spolupracovat Jaro Viňarský ze Slovenska. Laboratoře se budou konat v Praze, v Poznani, v Essenu a v Aténách. Po lublinském březnovém Sympoziu, kam se sjeli všichni účastníci projektu, aby diskutovali, tvořili, sledovali představení a přednášky, bude dalším velkým setkáním Bazaar. Bude se konat v Praze v březnu 2015 v Praze. Program a podrobnosti? Coming soon! Zatím dáváme do projektu nahlédnout prostřednictvím rozhovoru s Halkou Třešňákovou, která svou měsíční Laboratoř stráví ve Starem Browaru v Poznani. S Halkou jsme se setkaly ještě před Sympoziem.

Čím vás téma projektu Identity.Move! oslovilo a motivovalo k tomu, abyste se do něj přihlásila?
Při své práci vycházím ze zkušenosti, ať už osobní nebo historické. Zaujalo mě, že se projektu účastní lidé různého věku ze čtrnácti zemí a že se na téma identity dívají jako na dialog. Vždycky mě nakopne, když můžu pracovat s lidmi, které jsem ještě nepoznala. V Česku oproti tomu spíš pracuji se stabilnějším okruhem tvůrců, s Mirkem Bambuškem, s Petrem Krušelnickým a Apolenou Vanišovou, s Honzou Bártou, a vážím si toho. Jsou to lidé, se kterými už si rozumíme v tom, jak chápeme umění nebo divadlo.

Na Identity.Move! mě zaujalo také to, že poskytuje čas na výzkum. Pracuji většinou na grantových projektech a v posledních letech jsou peníze tak malé, že už od začátku se musím soustředit na realizaci a všechno směřuji k „produktu“. Kdežto tentokrát mám šanci se na téma identity podívat z různých stran. Hodně důležité mi připadá i to, že můj výzkum bude probíhat mimo Prahu, v Poznani, kde budu izolovaná od svého běžného, rutinního života. Move! tedy možná znamená i to, že musíte odjet ze svého místa a pak fakt, že se pohybujeme v oblasti pohybového, tanečního divadla. Pohyb a tělo jsou příhodné nástroje pro mezinárodní projekt, který nemůže být tolik postavený na jazyce.

Výzkum zmiňujete jako silnou stránku Identity.Move! To, co z Laboratoří vzejde, se v projektu hodně diskutuje, někteří umělci se ohrazují proti „produktovému“ chápání své práce, u jiných je naopak vidět, že „produktové“ chápání, podporované často grantovými systémy, tak výrazně ovlivňuje jejich uměleckou realitu, že uvažovat jen o výzkumu, je pro ně velmi obtížné.
Možná to souvisí i s věkem. Mezi vybranými umělci v projektu patřím k těm starším. Nemám ambici se dílem reprezentovat, protože už jsem toho udělala docela dost. A postrádám hlavně čas a klid na to, abych mohla zpracovávat svá témata. I když výsledkem nebude představení, jsem si jistá, že takový výzkum na mne a moji další tvorbu bude mít dobrý dopad.

Move! v názvu projektu vyjadřuje i přesvědčení, že identita není nic stabilního, ale mění se. A to nejen v osobní rovině, ale i na úrovni jednotlivých zemí. Země v projektu mají většinou nesvobodnou minulost. Politické změny na přelomu 80. a 90. let 20. století a nová svoboda pro ně znamenaly nutnost znovu se zabývat svou identitou. Jak vy sama chápete koncept identity ve vztahu ke stabilitě a změně?
Do svého projektu pro Identity.Move! jsem si vybrala identitu kočovníka, běžence. Člověka, který z politických či z ekonomických důvodů nebo čistě z touhy po cestování mění místo. Zajímá mě ten přechod. Na Sympozium do Lublinu, které je součástí projektu, jsem chtěla jet vlakem. Zajímají mě vlaková nádraží, místa v pohybu, kde lidé cestují nebo jsou uchycení v meziprostoru mezi jednou a druhou trasou.

Ve svém tématu uprchlíka moc nechci mluvit o politické situaci, dělat z toho politické divadlo. Chci mluvit o jednoduchých principech. Třeba chci sledovat, jestli si na takové akci jako je Sympozium, budou lidé sedat na jedno místo a zda budou mít negativní pocit, když jim ho někdo zasedne, protože ho budou brát jako svoje místo. I takové drobnosti se pak dají přetáhnout do mezinárodního nebo mezikontinentálního kontextu. Ráda bych ale začala od malých principů, kdy má člověk pocit, že mu něco patří, nebo že sám někam patří. Ať už je to židle, stůl, talíř, nejosobnější věci. A pak jít dál: Patří mi moje země nebo jenom moje ulice? Beru někoho, kdo si sedne na moji židli nebo k mému stolu jako cizince, který mi zasedl mé místo? Zajímá mě tohle prozkoumat.

Hovoříte o kočovnících a zároveň o tom, jak si lidé definují svoje místo. Máte za sebou zkušenost emigrace. Jak dnes vnímáte svoje místo?
To je moje osobní rovina. Točil se o mně dlouhodobý dokument Liebe Indigo, ve kterém se používaly moje deníky, které jsem psala někdy od dvanácti do šestnácti let. Deník si píšu pořád. Až když jsem viděla tenhle film, došlo mi, jak strašně moc je právě tohle moje téma. Dřív mi to vůbec nedocházelo.

Jsem naprosto protinárodní. K jakémukoliv druhu vlastenectví cítím odpor. Mám pocit, že člověk má svoje místo tam, kde bydlí, ať už je tam na den, na padesát let nebo na celý život. A měl by se starat o své okolí. Nechci říct, že by se nemělo pomáhat v Indii nebo v Africe, ale mám poslední dobou pocit, že tam sice lidé posílají charitativní peníze, ale zároveň jsou schopní kopnout do Roma před svým domem. Je to velké alibi – pomáhám, ale nechci to vidět. Tam, kde v tom kterém okamžiku jste, tam můžete pomoct. A tím, že tam pomáháte, žijete, sedíte, vaříte, jste tam doma. To je vaše místo.

Byla jsem teď v Izraeli, kde jsou také přísní ultraortodoxní Židé, kteří před pesachem, když je doba očisty, spálí veškerý svůj majetek. Znamená to, že nemůžete shromažďovat majetek, všechno máte přechodně. Člověk je svobodný, protože kdykoliv může všechno opustit a jít dál. To je věc související s opakem kočovnictví - když má někdo hodně majetku, brzdí ho to od toho, aby někam šel. Brání si svoje místo, svoje teritorium. A také tohle teritorium mě zajímá. Identita totiž pro mne souvisí i s mocí.

V jakém smyslu?
Až budeme měsíc pracovat v Poznani, kde nás bude celkem šest umělců, budeme tam hosté nebo už tam budeme doma? Jak spolu budeme vycházet? Kdy člověk začíná uplatňovat svou moc na ostatní? Často to souvisí s nějakým ideálem – myslíte si, že víte, co je správné, že vy to děláte správně a tak by to měli dělat všichni, protože je to dobro pro všechny. A tohle dobro vyžaduje od ostatních oběti. Lidé mají pocit, že mají právo na moc, protože chtějí prosazovat své způsoby, o nichž si myslí, že jsou dobré. A když moc mají, začínají ji zneužívat. Pozoruji také, kdy i já sama aplikuji svou moc na ostatní, když mám pocit, že vím něco nejlíp. V běžném životě se tomu snažím bránit. Pak je tu ale vyšší moc – třeba zákony. Jak se jim podrobujeme? Děláme to jen demonstrativně, ale přitom jim nevěříme? Děláme to proto, abychom udělali dobrý dojem, abychom měli úlevy?

Vždy mě zajímá možnost zpracovávat témata zvenku i zevnitř. Všechno vnější nejlíp pochopíte, když začnete přemýšlet sama o sobě. Odkud pocházejí zákony a kde to téma rezonuje v člověku samotném? Pak můžete téma zkoumat důkladně a uvěřitelně. Zajímá mě chvíle, kdy se velká represe ukáže v malém, v běžném životě, v gestu. Moc, bezmoc. Vezměte si třeba gesto rukou, když se někdo vzdává – zvedne ruce nahoru. Ukáže, že má prázdné ruce.

Když přemýšlím o identitě, naskakují mi k tomu různé parazitní myšlenky. Uvažovala jsem o tom, co by se stalo, kdyby se člověk zbavil své identity. Kdyby mu ji někdo vzal, mohl by to dotyčný vzít jako výzvu a začít nový, jiný život? Zbavil by se svých zlozvyků, mohl by začít od nuly?

Když jsem se v roce 1990 vrátila do Čech a začala jsem dělat divadlo, všichni mě pořád srovnávali s mým otcem. Představovali mě „to je dcera Vlasty Třešňáka“ nebo „to je nevlastní dcera Karola Sidona“ anebo „to je vnučka Jiřiny Třebické“. Hrozně mě to rozčilovalo. Když jsem s divadlem začínala v Německu, kde mě nikdo neznal a byla jsem pro ně jen nějaká uprchlice, měla jsem pocit větší svobody. Hodnotili jen to, co v danou chvíli dělám, aniž by znali můj příběh. Byla bych ráda, aby se tak k tomu přistupovalo a proto je pro mě osvobozující pracovat někde jinde, kde mě lidé neznají. Neposuzují, co bylo, takže i já sama můžu začít nanovo, neřešit svůj styl nebo se obhajovat.

Co vnímáte, jako stabilní pilíře své identity?
Skrz Identity.Move! jsem o tom začala hodně přemýšlet. Kdo jsem já a co jsou jen reakce na prostředí, na situace? To je velká otázka. Ten pilíř je myslím morálka. Člověk by měl být dobrý. Představuji si hroznou situaci, že na mě někdo míří, nebo míří na mé dítě, dá mi do ruky pistoli a řekne „zastřel“. A člověk zastřelit nesmí. Protože v tom okamžiku by byl sám aktérem zla. Tam někde je lidskost, lidské dobro. Bojíte se o sebe, o své děti, ale přesto nemůžete vzít život někomu jinému.