Novinky

Rozhovor s autorkou představení Vzlet a pád Ikara Gubelkijana Marijou Krstić

02.06. 2010

ROZHOVOR S REŽISÉRKOU A AUTORKOU PŘEDSTAVENÍ MARIJOU KRSTIĆ:

Představení Vzlet a pád Ikara Gubelkijana je prvním dramatickým zpracováním textu srbského spisovatele Borislava Pekiće u nás. Byl tento text zpracován a uveden již v nějaké jiné zemi?
Povídka „Vzlet a pád I. G.“ doposud na divadle zpracována nebyla, jedná se o první inscenaci příběhu vůbec. Odehrává se v době fašistické okupace. Hlavním hrdinou je krasobruslař, který se v rámci režimem povoleného krasobruslení snaží ukázat svou touhu po svobodě. Téma se navíc dalo dobře propojit s možnostmi loutkového divadle, jež má v Čechách dlouhou tradici.

Jak byste popsala styl Borislava Pekiće? Je možné třeba přirovnat ho k nějakému českému, popř. světovému dramatikovi nebo spisovateli?
Borislav Pekić patří mezi nejvýznamnější srbské spisovatele 20. století. Je autorem románů, dramat, ale i filmových scénářů. Pekićova literární práce by se možná mohla porovnat s díly českých spisovatelů, kteří ve své tvorbě též odkazovali na nepříliš šťastné události vývoje komunismu ve své vlasti a dostali se tak do nemilosti. Pekić žil a psal v Londýně, sledoval současné světové literární směry, ale až do konce života pokračoval v polemice se zásadními otázkami společenského, politického a kulturního života v Jugoslávií. Zastával vždy velmi otevřený, kritický a všímavý postoj.

Proč jste si vybrala právě tento text?
„Vzlet a pád Ikara Gubelkijana“ je pro mně už dlouho divadelní výzvou. Má jasný dramatický konflikt a zároveň několik úrovní děje. Vedle hlavního příběhu, který se odehrává na ledě před publikem, má další úrovně významu a velké možnosti pro stylizaci. Navíc krasobruslení vytváří jedinečný esteticky zážitek a takovou zvláštní ledovou atmosféru, která snadno okouzlí každého diváka. Pro divadelního režiséra je to velmi inspirativní práce, je to výzva objevit způsob, jak představit krasobruslení v divadle. Zvláště na malé scéně s jednoduchými výrazovými prostředky. Tento objev se pro mně udál ve chvíli, kdy jsem začala studovat na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla. Studium mi umožnilo pochopit možnosti, které právě loutkové divadlo skýtá. Od té doby se kousek po kousku sestavuje mozaika tohoto představení. Při zkouškách nyní zažíváme opravdu skutečné divadelní potěšení.

Účinkovat budou studenti z KALD DAMU. Podíleli se též nějak na vzniku, či koncepci představení?
Vzhledem k tomu, že loutková forma je jádrem celé koncepce, bylo již od začátku jasné, že potřebujeme dokonalé animátory. Herci z 4. ročníku herectví KALD již mají dostatek zkušeností s animací, ale zároveň jsou to pořád mladí lidé, kteří jsou otevřeni pro experimenty a jsou schopní si užít zkoušení různých variant stylizace s loutkou.

Jaká je pro Vás spolupráce s nimi?
Mohu klidně říct, že to je dosud má nejlepší spolupráce s herci. Bude to asi i tím, že nás projekt všechny opravdu baví. Je ale též pravdou, že herci jsou hodně trpěliví a pracovití, i když se jedná jen o malý, alternativní projekt.

Jakých jiných projektů jste se již v Čechách účastnila? Uváděla jste v minulosti nějaká představení v Alfredovi ve dvoře?
Ikarus je moje první představení v Čechách. Mám velkou radost, že ho dělám zrovna v Alfredu. Mezi divadly, které jsem zatím poznala, je to jedno z prvních, které je otevřené pro divadelní experimenty a mezinárodní spolupráci. O aktivitách divadla bych se ještě ráda dozvěděla víc.

Jak zapadá představení do kontextu Alfreda ve dvoře? Jaká byla pro Vás s Alfredem spolupráce?
Ikarus je experimentální a částečně mezinárodní projekt, čímž do dramaturgie Alfreda dobře zapadá. Dále také proto, že jsme se od začátku chystali na minimalistický koncept představení a na malý, trošku nedivadelní prostor malého sálu. Spolupráce s Alfrédem je skvělá. Opravdu vzácný a drahocenný příklad výjimečné spolupráce - slovami protektora Saxendorfa z naší povídky. I když ten mluví o Ikarově pádu.

Jak byste popsala žánr představení?
Ikarus je loutkové představení pro dospělé. Má v sobě určitou míru popisnosti a naivity. Jenomže v kontextu fašistického teroru, válečné destrukce a zrady vlasti se tak dostáváme do úplně jiného žánru a stylu. Je zároveň estetizovaný, velmi emotivní a občas opravdu děsivý. Dokonce používáme i prvky muzikálu, choreografické scény, trošku činohry a též prvky bílého divadla... Prostě je to takový pěkný divadelní mišmaš.

V Čechách známe dobře žánr „černého divadla“. Co si ale představit pod pojmem bílé divadlo?
Bílé divadlo funguje v podstatě na stejném principu jako černé divadlo. Na bílém pozadí je neviditelné to, co je bílé. Zároveň to ale znamená, že prostor je hodně reflektivní a žádá si zcela jiný způsob práce se světlem a používání dekorací a kostýmů. Vše dohromady představuje originální estetiku představení.

Můžete popsat pár větami obsah představení? Co Vás osobně na tom inspiruje a baví?
Možnosti bílého divadla jsou pro mě fascinují. Tento experiment je právě jednou z věcí, která mě v našem projektu opravdu baví. A pak také idea celého představení. Narozdíl od originálního příběhu z Pekićeho povídky, je dramatická akce představení posunuta do okamžiku přímo po Ikarově posledním fatálním pádu. Do chvíle, kdy ho přivezou do nemocnice. Během operace, zatímco se lékaři snaží Ikara zachránit před ochrnutím, sledujeme celý jeho příběh a máme možnost zúčastnit se příběhu jako dobové publikum. Bude Ikarus ještě někdy bruslit? Povede se lékařům ho zachránit? Jaký je rozdíl mezí oním kluzištěm ve stínu hákového kříže a labyrinty, ve kterých každodenně kroužíme my?
Může být vášeň umělce i zradou? Aby mohl bruslit, do určité míry s režimem kolaboroval. Ale právě v obsahu toho, co dělal, v tématech se, kterými na ledu vystupoval, se proti režimu stavěl. Takže se vlastně pohyboval na tenkém ledu…

Máte nějaké motto představení?
Smích náš vezdejší dej nám dnes!


Marija Krstić přijela do Prahy studovat alternativní a loutkové herectví. V Praze objevila pro sebe dosud skrytý svět možností práce s loutkou.
Herci, kteří pracují na představení Vzlet a pád Ikara Gubelkijana jsou absolventi 4 ročníku DAMU KALD.
V roce 2008 mohli diváci Mariji Krstić vidět v projektu Re:move the City, který se konal v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Zde působila jako autorka a performerka, na začátku letošního roku pracovala M. Krstić na projektu The Life of Poetry, který byl v rámci DNA (Development of New Art) realizován při umělecké rezidenci v Aarhusu v Dánsku.